Strach z covidu-19? Myslete na prevenci a o obavy se podělte

Epidemie covidu-19 ovlivňuje řadu našich každodenních činností a v řadě z nás vyvolává nejistotu a obavy. Jak se s nimi vyrovnat a jak se poprat s vlastním strachem o své zdraví i o budoucnost? Nejen o tom jsme se bavili s klinickým psychologem Mgr. Pavlem Brenkusem.

Média nás denně masírují informacemi o tom, kolik nakažených covidem-19 přibylo, jak je situace hrozná… A řada lidí možná podléhá panice. Máte pro ně nějakou radu, jak se z toho nezbláznit?

Takovou jednoduchou radou je, vzít rozum do hrsti a zkusit celou tu situaci zhodnotit s odstupem. Tak jako na jaře letošního roku i teď se opět spouští mechanismus nejrůznějších opatření, který nás znejišťuje. Opět posloucháme zprávy o tom, jak se plní jednotky intenzivní péče v nemocnicích, a lze předpokládat, že celá ta situace bude opět minimálně emočně vyhrocená. Co tedy s tím? Kromě toho, že by lidé měli přijmout nějaká základní preventivní opatření, jako je pravidelné mytí rukou apod., stejně tak by měli včas dát svému okolí vědět o svých problémech. Říká se, že sdílená radost je dvojnásobná radost a sdílený smutek je poloviční smutek. Máte-li proto kolem sebe své blízké, nebojte se jim svěřit se svými obavami, které pociťujete. Možná budete nakonec překvapeni, že ti, které jste nechtěli obtěžovat se svými problémy, prožívají to samé.

Sdílení může být tedy nejlepší cestou, jak se svých obav zbavit, nebo je alespoň zmírnit?

Ano, jsem pro to, aby lidé sdíleli své zkušenosti a prožitky, aby se bavili o svých problémech s ostatními a také aby se zamysleli nad tím, co nám tato situace nabízí. Třeba je to možnost, jak začít dělat něco, co je pro mě důležité – třeba být více se svými dětmi. Víc se ponořit do vztahu se svými blízkými a víc se jim věnovat… A současně je dobré naplánovat si nějaký projekt, který mě na měsíc, dva nebo i víc zaměstná. Takže ten čas, který teď může být naplněný obavami, mohu naplnit něčím, o čem rozhoduji já sám.

Chodí k vám do praxe víc lidí, kteří by, třeba v důsledku koronavirové krize, chtěli řešit své problémy?

Ano, myslím, že jejich počty stoupají. Vidíme to hlavně u dětí a jejich rodičů, protože podzimní návrat do škol byl pro řadu lidí velmi obtížný. I pro děti to bylo těžké, zejména kvůli režimu, do kterého musely znovu naskočit – podle statistik třetina dětí nedělala během jarní vlny vůbec nic. Také u dětí, které jsou ve škole třeba šikanované nebo trpí úzkostnými stavy, vyvolal návrat do tohoto prostředí ještě větší strach, takže tyto děti se k nám teď dostávají. A pak jsou tu nemocní, somaticky nemocní, kteří se také bojí zvýšeného rizika. Zkrátka, doba je nejistá, což ovlivňuje naše úzkosti a ty nás pak zahlcují a ovlivňují tak nejen naši somatickou stránku, ale i naši imunitu.

Veďte děti k samostatnosti

Situace z jara, kdy byly zavřené školy, mohla přispět k tomu, že se v některých rodinách narušily vztahy mezi rodiči a dětmi. Máte nějakou radu pro rodiče, kteří se možná zase brzy stanou domácími učiteli, jak se chovat, aby tím neutrpěly jejich vztahy s dětmi?

V rodinách, kde byly špatné vztahy už před tím, se během období nouzového stavu ještě zhoršily. Nevím, zda se dá očekávat vzestup porodnosti, ale domácího násilí určitě přibylo. A co se týče dětí, tak záleží na jejich věku. Mám pocit, že jako rodiče často bereme jejich školu jako svůj úkol. Třeba dítěti ve čtvrté třídě ještě připravuje maminka aktovku a dítě jí pak vynadá za to, že nemělo sešit na matematiku. Neříkám, že jim nemáme pomáhat, ale měli bychom je vést k větší samostatnosti a hlavně odpovědnosti. Samozřejmě, pokud je dítě malé, musíme mu pomáhat, ale i to malé dítě může zkusit tu větu nejdřív samo přečíst a my mu pak pomůžeme, než abychom to dělali rovnou za něj. Myslím si, že tuto situaci způsobenou koronavirem můžeme brát i jako příležitost – a já doufám, že se tak stane – k reformě vzdělávání. A i pro nás, rodiče, to může být příležitost naučit se něco nového. Mimo to si pak myslím, že je to i příležitost k tomu, začít se o své děti víc zajímat. Často řešíme jen školu nebo koronu, zkrátka problémy, ale málokdy máme čas si s dítětem sednout a podívat se, jakou hru si hraje, nechat si vysvětlit její pravidla a později se třeba i zajímat o to, jak v ní postoupilo. Ukázat dítěti, že nás jeho svět zajímá. Stejně tak je dobré se občas podívat na to, co naše dítě sleduje, protože je to jedinečná příležitost dozvědět se, jak žije. Dnešní doba je taková, že už nemůžeme vycházet jen z vlastních zkušeností.

Mluvil jste o tom, že řada dětí během jarního nouzového stavu nic nedělala a dnes je pro ně těžké znovu přijmout nějaký režim. Jak jim pomoci?

Často zapomínáme na to, že dítě je členem rodiny a jako takové by mělo mít, samozřejmě úměrně svému věku, i své povinnosti a tím nemyslím jen školu. Říkám, že dítě by mělo přispět do společné domácnosti dle svých schopností. To neznamená, že když si uklidí svůj pokojíček a udělá úkoly, že má splněno. Mělo by dělat i něco, čím prospěje rodině jako celku. Neříkám, že dítě v první třídě má žehlit prádlo nebo vařit, ale může vynést odpadky nebo vyskládat nádobí z myčky či vyluxovat. Mělo by se naučit, že povinnosti jsou dvojího druhu. Jedny jsou jeho povinnosti, jako například škola, a druhé jsou povinnosti, které prospívají všem. Děti často říkají, že maminka pořád jen uklízí a na ně nemá čas. Ale proč? Protože kdyby maminka dítě zapojila a nechala ho vyluxovat, tak by pak měla čas i na to, aby si s ním hrála. Myslím, že často zapomínáme na to, že dítě má vrůstat do rodiny, a ne, že se rodina bude přizpůsobovat dítěti. To je takový novodobý přístup a myslím, že není dobrý. Dítě se musí naučit, že má nějaké povinnosti, a to nejen proto, aby doma pomáhalo, ale aby pak umělo plnit své povinnosti i v dospělosti, v partnerském životě.

A co rozdělení povinností mezi sourozence?

Děti by měly mít povinnosti podle svého věku. Často jsem překvapen, když v praxi řešíme, že rodiče mají šestiletého a desetiletého syna a oba chodí spát ve stejnou dobu. Takový přístup není asi ideální, protože pokud to tak rodiče dělají ve všem, tak se vlastně stávají rodiči dvou osmiletých chlapců – jinými slovy, toho desetiletého tlačí věkově dolů a toho šestiletého naopak vytahují zase nahoru. U nás doma to řešíme tak, že starší syn má víc povinností, ale i víc výhod, zatímco mladší dcera má méně povinností, ale i méně výhod. A co se týče povinností, je vhodné dát na výběr mezi dvěma alternativami – buď můžeš umýt záchod, nebo vyluxovat celý byt. Jinými slovy – buď můžeš udělat „špinavější“, ale rychlejší práci, anebo tu „čistší“, ale zase zdlouhavější. Je vhodné nabídnout možnost volby a potom je na dětech, co si vyberou, ale jedno z toho to být musí.

I pro nemocné dítě jsou důležité kontakty s vrstevníky

Strach mají i rodiče, když zjistí, že jejich dítě trpí nějakou vrozenou vadou či nemocí. Na co by si měli dát při výchově pozor, aby ho nechtěně neuzavřeli do sociální izolace?

Říká se „zlatá střední cesta“ a to platí i v tomto případě. Přehnaná péče o nemocné dítě se zdá kontraproduktivní, protože se zase bavíme o jeho vývoji. Kdo se u dítěte, které má chronické onemocnění, stará o jeho léčbu? Je to už jeho záležitost, nebo to za něj řešíme zase my? Samozřejmě, opět musíme brát ohledy na jeho věk a míru onemocnění, ale nesmíme zapomínat, že pro vývoj dítěte jsou důležité sociální kontakty a jeho vrstevnická skupina. Myslím si, že největším nebezpečím pro takové přehnaně opečovávané dítě je, že se předčasně zapojí do dospělého světa, že „dospěje“. Ale ono není vždy dospělé, nemá ty zkušenosti, znalosti a emoční prožitky. Potom to může vést k tomu, že jej jeho vrstevníci mohou vnímat jako „přemoudřelé“, což jim může lézt na nervy, a takovéto dítě se může stát terčem šikany nebo posměchu. Proto vnímám jako důležité, aby i nemocné dítě bylo v kontaktu s ostatními dětmi, a proto jsou výborná taková pacientská setkání, jako je třeba to pro pacienty s poruchou imunity, kde se mohou setkávat nejen děti, ale i jejich rodiče. Mohou si vyměňovat své zkušenosti a sdílet své starosti. Taková komunita je moc důležitá i pro nově diagnostikované, protože tu mohou získat tolik potřebné informace spíš než na internetu.

Spousta věcí se dnes, opět v důsledku epidemie covidu-19, řeší distančně, prostřednictvím počítačů a bez osobního kontaktu. Jaký toto může mít vliv na naši psychiku?

Myslím si, že paradoxně díky tomu začínáme víc oceňovat osobní kontakt. To, co jsme donedávna odsouvali, začínáme teď zase vyhledávat. Hodnota lidských vztahů se opět začíná dostávat do popředí. Když se opět vrátím k těm dětem, tak řadě z nich chyběly takové ty každodenní drobnosti – ahoj, jak se máš? Takové ty denní nezávazné mikrosituace, a proto se dnes také děti do školy těší. Ale zase se ukázala spousta věcí, které lze takto distančně řešit, takže si myslím, že tato vynucená virtualita nám otevírá oči v tom, co je podstatné a co ne.

Může nám tedy tato situace přinést i něco pozitivního?

Já doufám, že každému z nás to přinese něco pozitivního – že si uvědomíme, co je a co není důležité. Třeba že můžeme chodit víc do přírody místo do obchodních center, že spolu můžeme obědvat a večeřet… Že je to příležitost k obnovení rituálů, které jsou v našem životě i v životě rodiny velmi důležité. Například rituál jídla – i když jsme třeba rozhádaní, tak u toho jídla se všichni potkáme a je to prostředek, jak se setkat a usmířit daleko lépe, než když tam ten rituál není. A určitě nám to nabízí i nové možnosti z hlediska fungování. Pořád říkáme, že nemáme čas – teď máme čas věnovat se víc svým dětem a i si třeba lépe nastavit hranice mezi prací a domovem, zvlášť ti, co pracují z domova. A taky doufám, že už konečně třeba dojde k nějaké reformně vzdělávání, protože si myslím, že je na čase zaměřit se i na jiné dovednosti než jen znalostní, ale i třeba na sociálněkompetenční, komunikační aj.

Magda Hettnerová, poruchy-imunity.cz

Zaregistrujte se zdarma
k odběru zpravodaje

Partneři

Reference: 1. Primary Immunodeficiencies (PID) Driving Diagnosis for Optimal Care in Europe – European Reference Paper. Available at http://www.worldpiweek.org/resources/key-policy-documents (Last accessed September 2016). 2. PI Week leaflet. Available at http://www.worldpiweek.org/sites/default/files/article_docs/Common%20questions%20about%20PI%20answered_0.pdf (Last accessed September 2016). 3. Primary immunodeficiency in adults. IPOPI 2012. Available at http://www.worldpiweek.org/sites/default/files/article_docs/PIDs%20in%20adults.pdf (Last accessed September 2016).


Tato webová stránka je určena pouze pro vzdělávací účely a neslouží jako náhrada za lékařskou pomoc. Pro diagnostiku či léčbu svého zdravotního stavu se obraťte na svého lékaře.