Často kladené otázky

Jako sekundární imunodeficienci označujeme stav, při kterém dochází k oslabení imunitního systému v důsledku jiné choroby (např. virové nákazy, nádorových onemocnění), její léčby (např. chemoterapie), negativní změny celkového stavu organismu (např. dlouhodobého hladovění) nebo vnějších vlivů (např. radiačního záření).

Primární imunodeficience vznikají jako důsledek chyby v genech, které kódují proteiny nezbytné pro správnou funkci imunitního systému. Oproti tomu sekundární imunodeficience vznikají jako následek ovlivnění imunitního systému jinou chorobou (s imunitním systémem přímo nesouvisející), podáváním některých skupin léků či dalšími vnějšími vlivy (výživou, UV světlem apod.).

Příčin vzniku sekundárních deficiencí je celá řada. K nejčastějším patří:

• onemocnění nesouvisející primárně s imunitním systémem (virové infekce, chronická, nádorová, metabolická onemocnění včetně diabetu a další nemoci, např. cystická fibróza apod.),
• některé skupiny léků (imunosupresiva, cytostatika),
• faktory z vnějšího prostředí – některé typy škodlivého záření, organická rozpouštědla, vysoká nadmořská výška,
• závažné úrazy (např. rozsáhlé popáleniny) a rozsáhlé operace,
• podvýživa – zásadní problém hlavně v rozvojových zemích,
• alkoholismus,
• věk (předčasně narozené děti, staří lidé),
• chronický stres.

Sekundární imunodeficience jsou velmi heterogenní skupinou onemocnění a tím mohou být i jejich projevy a závažnost značně rozdílné. Nicméně typickým projevem sekundárních imunodeficiencí jsou časté, dlouhotrvající a opakující se infekce, v mnoha případech způsobené i méně obvyklými patogeny.  

V případě, že má lékař podezření, že pacient trpí sekundární imunodeficiencí, budou prvním krokem k potvrzení této možnosti krevní testy. Na základě krevního obrazu získá lékař představu o počtu jednotlivých krevních buněk, díky biochemickému vyšetření pak informace například o množství přítomných protilátek a dalších proteinů, např. sérového albuminu. Stejně tak může být stanovena přítomnost bílkovin v moči, informující o případných ztrátách bílkovin touto cestou. V případě nálezu, který by mohl odpovídat diagnóze sekundárního imunodeficitu, je pacient odeslán ke specialistům a podstupuje specializovaná hematologická a imunologická vyšetření.

Přístup k léčbě sekundárních imunodeficiencí vždy záleží na typu primárního onemocnění, které SID vyvolalo, a na konkrétních potížích a jejich závažnosti u konkrétního jedince. Základem je léčba primární příčiny, případně přerušení nevyhovující terapie apod. V případě nutnosti je podávána preventivní antibiotická léčba, případně je možné v rámci substituční terapie dodávat pacientovi přímo protilátky (imunoglobuliny).

Sekundární imunodeficience nejsou dědičné, a proto se nepřenáší automaticky z rodiče na dítě. Stejně tak nejsou sekundární imunodeficience infekční, a nehrozí tedy riziko jejich přenosu na jinou osobu.