8. 10. 2019
I když se o vrozených poruchách imunity, tedy primární imunodeficienci (PID), stále více mluví, ve společnosti dosud koluje řada mýtů spojených s touto nemocí. Například, že nemocní si chorobu způsobují přílišnou hygienou. Také to, že tito pacienti se musí vyhýbat hromadným akcím, notabene děti předškolním kolektivům. Jaká je situace ve skutečnosti, vysvětluje imunoložka a alergoložka MUDr. Pavlína Králíčková.
Mýtus č. 1
Dítě s primární imunodeficiencí nepatří do školky, je příliš často nemocné a náchylné k nákaze od ostatních dětí.
Nejedná se vůbec o paušální tvrzení. Existuje nemalá část dětí, které netrpí žádnou vrozenou poruchou imunity, a přesto bývají v předškolním věku velmi často nemocné. V takových případech je jim doporučeno návštěvu předškolního zařízení odložit, než jim imunitní systém o něco dozraje.
Na druhé straně i dítě s vrozenou poruchou imunity, které je správně léčeno a jehož deficit se daří dobře kompenzovat, např. dodáváním protilátek, může školku či různé akce, kde se koncentruje větší množství dětí, bez obtíží navštěvovat. Pracuje tím na „správném výcviku“ imunity, aby pak v dalších obdobích života vše zvládala lépe. Vždy je však nezbytná konzultace s ošetřujícím lékařem.
Mýtus č. 2
Primární imunodeficience je způsobená přehnanou hygienou moderního člověka.
Jak napovídá zkratka onemocnění PID z anglického primary immunodeficiency, tedy vrozená porucha imunity, jedná se o stav, se kterým se narodíme. Chyba či chyby jsou již zakódované v genetické informaci, zděděné po rodičích či nově vzniklé na začátku vývoje v těle matky. Není zde žádná souvislost s okolním prostředím.
Na druhou stranu je však vhodné poznamenat, že závažnost některých vrozených poruch imunitního systému může být ovlivněna i dalšími faktory. Jak ukazují poslední výzkumy, jedním z důležitých faktorů je i složení bakterií, které krátce po narození osidlují naše sliznice (hlavně střevní) a kůži, tzv. mikrobiom.
Mikrobiom velmi úzce spolupracuje s naším imunitním systémem. Stojí v první válečné linii a bojuje proti invazi špatných mikroorganizmů do našeho těla. Jeho složení je ovlivněno i kontaktem s naším okolím, kde přehnaná hygiena nepředstavuje optimální cestu, jak získat jeho správné složení. Někteří vědci varují před příliš sterilním okolím malých dětí a doporučují pro nás stále vzdálenější kontakt s přírodou včetně zvířat chovaných na venkově. Antibiotika je vhodné podávat jen v nezbytných případech.
Mýtus č. 3
Lidé s primární imunodeficiencí by neměli navštěvovat žádné hromadné akce, protože jsou při nich příliš náchylní k nákaze respiračními infekcemi.
V tomto případě je na ošetřujícím lékaři, aby konkrétnímu nemocnému s primární imunodeficiencí případně nedoporučil účast na různých hromadných akcích. V řadě případů nejsou nutná žádná omezení. Pokud např. nemocný trpí poruchou tvorby protilátek, poctivě je aplikuje a jeho hladiny jsou uspokojivé, pak pravděpodobnost onemocnění v případě návštěvy hromadných akcí je stejná jako u jakéhokoli jiného člověka.
Mýtus č. 4
Primární imunodeficience není léčitelná, protože lidská imunita je příliš komplexní na to, aby na ni existoval jeden lék.
V tomto případě je vhodné rozlišit pojem léčitelný a vyléčitelný. Vyléčit závažné poruchy imunity lze zatím spíše výjimečně. Jedná se o stavy velmi závažných poruch, které vyžadují transplantaci kostní dřeně nebo v experimentálních podmínkách genovou terapii.
Uspokojivě léčit však naštěstí dokážeme celou řadu z nich. Léčba musí být obvykle doživotní, tak jako diabetik potřebuje podávání inzulínu, tak i lidé s primární imunodeficiencí často potřebují např. dodávat protilátky či podávat jiná léčiva zasahující do různých funkcí imunitního systému (např. biologická léčba). Tyto postupy významně zlepšují kvalitu života a velkou část pacientů vrací plnohodnotně zpět.
Mýtus č. 5
Diagnóza primární imunodeficience vždy trvá roky, protože neexistuje soubor vyšetření, který by ji dokázal spolehlivě potvrdit.
Toto tvrzení již dávno není pravdivé, i když cesta k diagnóze může být v některých případech stále ještě složitá. I díky osvětě se dnes o poruchách imunity hodně mluví a nejen lékaři, ale i sami nemocní na tuto možnost myslí. Obor imunologie v posledních 15 letech zaznamenal přímo raketový vývoj. V České republice je vypracována přesná posloupnost vyšetření, která vedou ke správné diagnóze. Převážně se jedná o krevní testy, které jsou dle závažnosti obtíží postupně prováděny na několika úrovních. V úvodu praktickým lékařem, posléze klinickým imunologem a u nejzávažnějších případů pak v rámci imunologických center, která převážně kopírují fakultní nemocnice. Doba stanovení diagnózy se tak v mnoha případech zkrátila o řadu let.
Článek připravila: MUDr. Pavlína Králíčková, Ph.D.
