Neviditelná imunita a její role

Jednotlivé životní funkce v našem těle mají na starosti různé systémy orgánů. Dýchání například umožňuje dýchací systém, sestávající z dutiny nosní, průdušnice, průdušek a plic. Zpracování živin probíhá v trávicím systému, tvořeném dutinou ústní, hltanem, jícnem, žaludkem a tenkým a tlustým střevem.

Podobným, i když méně viditelným způsobem tělo zajišťuje prostřednictvím imunitního systému (IS) i svou ochranu a obranu. Pro laickou představu lze IS přirovnat k antivirovému programu v počítači, jehož přítomnost nemusíte vnímat do doby, kdy váš počítat napadne internetový vir.

Úloha imunitního systému

Základním úkolem imunitního systému je rozpoznávat pro tělo nebezpečné částice a správně na ně reagovat. Nebezpečné částice mohou pocházet z vnějšího prostředí (může se jednat o škodlivé bakterie, viry, plísně či parazity, které souhrnně označujeme jako patogeny), ale i z vnitřního prostředí (jako například nádorové buňky). Aby IS dokázal tělo účinně ochránit, musí poznat, co pro tělo představuje nebezpečí, a co je pro něj naopak bezpečné (tolerovat by měl vlastní tkáně a orgány, neškodné viry, bakterie, plísně a řadu dalších látek přicházejících z okolního prostředí z potravin, pylů, léků atd.).

Z čeho se skládá imunitní systém

Vzhledem k tomu, že nebezpečí může přijít odkudkoliv, musí mít IS zajištěn přístup ke všem částem těla, a proto je IS tvořen sítí orgánů, tkání, buněk a bílkovin, které mezi sebou komunikují a spolupracují jako dobře sehraný stroj.

Mezi hlavní (primární) imunitní orgány patří brzlík a kostní dřeň. Za druhotné (sekundární) orgány IS jsou považovány slezina, lymfatické uzliny a řada dalších rozptýlených lymfatických uzlíků, které jsou napojeny především na sliznice, jež vystýlají vnitřní dutiny těla, například střeva či dýchací cesty.

Na buněčné úrovni tvoří imunitu tzv. lymfatické buňky, které se vyvíjejí z kmenových buněk pocházejících z kostní dřeně. Během svého vývoje se tyto buňky dále specializují pro různé úlohy v rámci IS.

Dva druhy imunity

Imunitní systém zajišťuje imunitu dvojího druhu – vrozenou a získanou. Obě mají ve svém arzenálu specializované bílkoviny a buňky, které detailněji popíšeme níže.

Vrozenou či také přirozenou imunitou jsou vybaveny i primitivní bakterie, a je tedy možné ji považovat za evolučně starší. Tato část imunity na nebezpečí odpovídá již v prvních hodinách po jeho zaznamenání obvykle zánětem. Reaguje sice rychle, ale méně efektivně než druhý typ imunity, imunita získaná. Úlohy vrozené imunity mají na starosti fagocytující a dendritické buňky.

Fagocytující buňky získaly svůj název podle procesu fagocytózy, kterým pohlcují a rozkládají nejčastěji buňky či jejich části. Tímto způsobem odstraňují nebezpečné bakterie, ale i částice odumírající tkáně či staré červené krvinky, a tak kromě toho, že organismus zbavují buněk, které by ho mohly ohrozit, ho také čistí od již nefunkčních prvků.

Dendritické buňky byly pojmenovány podle svého vzhledu, neboť na svém povrchu mají hodně výběžků, kterým se říká dendrity. Tyto buňky fungují jako informační služba pro buňky získané imunity, rozeznávají škodlivé vzory (např. patogenní baterie, viry či parazity), zpracovávají je a předkládají buňkám získané imunity. Představují tedy hlavní komunikační spojku mezi vrozenou a získanou imunitou.

Protilátky získané imunity tvoří zralé formy lymfatických buněk B, tzv. B lymfocyty. Protilátky mají schopnost zachytit se na útočnících a označit je jako ty, kteří jsou určeni ke zničení. Jelikož imunoglobuliny jsou přítomny v krevní plazmě, lze je v případě potřeby odebrat a podat např. člověku s poruchou tvorby vlastních protilátek. V některých případech je takto možné jedince po přechodnou dobu chránit před vznikem konkrétního onemocnění.

Kromě B lymfocytů se na chodu této imunity podílejí také T lymfocyty, které specializovaně zabíjejí infikované buňky, řídí imunitní odpověď, zajišťují vzájemnou komunikaci mezi buňkami, některé jejich podtypy dokážou utlumit zánět po zvládnutí nebezpečí a další zabezpečují dlouhodobou paměť imunity.

Dlouhodobá paměť, kterou jsou vybaveny i některé B lymfocyty, je velmi důležitá při opakovaném setkání se stejným onemocněním. Například po prodělaných planých neštovicích jsme před opakovaným onemocněním chráněni mnoho let, je ovšem třeba si uvědomit, že po napadení těla řadou jiných virů (viry rýmy či chřipky) či bakterií (angíny či salmonely) k vytvoření této paměťové stopy nedojde, a onemocnět jimi tak můžeme opakovaně.

Imunitní systém představuje důležitou součást našeho těla. Pomáhá nám udržovat rovnováhu vnitřního prostředí a chrání nás před nebezpečími přicházejícími z vnějšího i vnitřního prostředí.

 

Zdroje:

  1. H. Chapel, M. Aeney, S. Misbah, N. Snowden (v překladu V. Thona): Základy klinické imunologie, 6. vydání, Český Těšín: Triton, 2018.
  2. J. Krejsek, C. Andrýs, I. Krčmová: Imunologie člověka, 1. vydání, Hradec Králové: Garamond, 2016.
  3. A. Šedivá, M. Sobotková: Primární imunodeficience (Příručka pro pacienty a jejich rodiny), 3., přepracované vydání, Praha: Tigris, 2017.

Zaregistrujte se zdarma
k odběru zpravodaje

Partneři

Reference: 1. Primary Immunodeficiencies (PID) Driving Diagnosis for Optimal Care in Europe – European Reference Paper. Available at http://www.worldpiweek.org/resources/key-policy-documents (Last accessed September 2016). 2. PI Week leaflet. Available at http://www.worldpiweek.org/sites/default/files/article_docs/Common%20questions%20about%20PI%20answered_0.pdf (Last accessed September 2016). 3. Primary immunodeficiency in adults. IPOPI 2012. Available at http://www.worldpiweek.org/sites/default/files/article_docs/PIDs%20in%20adults.pdf (Last accessed September 2016).


Tato webová stránka je určena pouze pro vzdělávací účely a neslouží jako náhrada za lékařskou pomoc. Pro diagnostiku či léčbu svého zdravotního stavu se obraťte na svého lékaře.