Časté infekce mohou být známkou poruchy imunity

Za poměrně nenápadnými obtížemi se může skrývat nebezpečný problém a naopak za vysokým počtem infekcí může stát příčina, kterou lze jednoduše vyřešit. Každý máme jinou citlivost k tomu, kdy považujme svou nemocnost ještě za únosnou, proto pro hodnocení zdravotního stavu vedoucího k stanovení míry nemocnosti si lékař musí zodpovědět řadu otázek:

• Kolikrát byl pacient nemocný?
• Objevila se nemoc v průběhu celého roku, nebo jen v některém z ročních období?
• Opakovaly se infekce na stejném místě, nebo na různých místech po těle?
• Byla k jejich léčbě potřeba antibiotika? Kolikrát? Musela být podávána do žíly? Byla antibiotika podávána cíleně podle výsledku výtěrů?
• Byl během rekonvalescence nutný pobyt doma či v nemocnici, případně vystavení pracovní neschopnosti?
• Který orgán byl infekcí postižen a jak závažně?
• Byl stanoven původce infekce?
• Jednalo se o běžného, či zcela nečekaného původce infekce?
• Opakoval se při infekcích stále stejný původce, nebo bylo zachyceno široké spektrum původců?
• Byla infekce provázena horečkou, případně jak dlouho se horečka u nemocného držela?
• Byla podávaná léčba dostatečně účinná?
• V jakém pracovním prostředí se pacient pohybuje?
• Jedná se o kuřáka?
• Jedná se o člověka drogově závislého či s rizikovým sexuálním chováním?
• Trpí nemocný jinými onemocněními?
• Jakým způsobem jsou u něj jiná onemocnění léčena?
• Jsou u něj daná onemocnění pod kontrolou?
• Nemůže mít pacient v těle místo, které je zdrojem infekcí, například chronický zánět zubu?
• Trápí nemocného stres či dlouhodobě neřešený problém?

Častokrát se tímto způsobem objeví druhotné příčiny, které navyšují nemocnost a lze je poměrně jednoduše vyřešit (například léčbou alergie, zažívacích obtíží, vytržením či léčbou nemocného zubu, rozšířením močové trubice, odstraněním vdechnutého cizí tělesa z průdušky, snahou dostat pod kontrolu cukrovku, obezitu či kouření, zaměřit se na zlepšení životního stylu s péčí o psychiku nemocného atd.).

Někdy je zvýšená nemocnost po nějakou dobu zcela přirozená, například u malých dětí po nástupech do kolektivních zařízení, při vstupu do nového pracovního prostředí, zejm. do velkých kolektivů, školství apod.

Existují však situace, kdy je potřeba mít se na pozoru a situaci rozhodně nepodcenit. Vodítkem pro jejich stanovení je tzv. 10 varovných známek, které byly v roce 1993 na základě doporučení expertů poprvé zveřejněny nadací Jeffrey Modell Foundation. Sestaveny byly odděleně pro děti a pro dospělé. Přítomnost dvou a více známek je vždy alarmující.

Varovné známky zahrnují vícečetné záněty středouší, záněty dutin, zápaly plic, vícečetné neefektivní podání antibiotik, podání antibiotik nitrožilně, závažné a hluboko uložené infekce, včetně otravy krve, závažných hnisavých či plísňových infekcí.

Prvními projevy mohou být nenápadné, například ve formě neprospívání dětí, chronických průjmů u dospělých. Někdy je jediným vodítkem výskyt vrozených poruch imunitního systému v rodině. U dospělých pacientů musíme být ostražití i při rozsáhlých virových infekcích (např. oparech, bradavicích či kondylomatech) nebo infekcích způsobených některými atypickými bakteriemi, které jsou příbuzné tuberkulóze, běžně se vyskytují v půdě či vodě a pro zdravé lidi obvykle nepředstavují nebezpečí.

U méně závažných postižení imunitního systému je citlivost k infekcím o něco nižší, a proto je potřeba zvolit individuální přístup. Projevují se různorodými klinickými znaky, které zahrnují postižení řady orgánů (např. dýchacích cest, zažívacího ústrojí, kůže či kloubů). S nemocnými se tak často do prvního kontaktu dostávají lékaři mimo obor imunologie (infekcionisté, plicní lékaři, gastroenterologové, kožní lékaři, revmatologové, hematoonkologové, otorinolaryngologové a další).    

Čím dříve se nám podaří identifikovat nemocného s primární poruchou imunity (imunodeficitem), tím má lepší vyhlídky do budoucnosti s minimem komplikací svého onemocnění. V řadě případů je tak možný jeho plnohodnotný návrat do běžného života.